Rok uplynul od dne, kdy jsem na letišti v Entebbe nastoupila do letadla zpátky do Evropy. Mých překrásných 110 dní v Ugandě skončilo. Ten rok ale vlastně uběhl pomaleji, než bych si kdy dokázala představit. Skočila jsem do rozjetého semestru - ze školy jsem odcházela s tím, že se budu raději učit doma nebo psát seminární práce, ale brečela jsem do polštáře a hořekovala, jak mi Uganda chybí a že je mi tady zima. Ten známý, prvopočáteční pocit, že nepatřím nikam a nikdy patřit nebudu, jsem ale musela docela rychle poslat pryč. Vlastně to byl spíš pocit, že jsem do toho uspěchaného západního světa ani patřit nechtěla. Ještě dobrého půl roku po příjezdu, jsem vždy 19. dne v měsíci truchlila, pouštěla si Ugandskou hudbu a vzpomínala na dramatický odjezd.
Přátelé, nenechte se mýlit. Nezabloudili jste na můj pubertální blogísek.
V únoru jsem odjela na 5 měsíců do Belgie v rámci studijního programu Erasmus. Myslela jsem si, že do příspěvků na Dula's adventures zařadím pár zážitků z tohoto výletu, ale ve srovnání s Ugandou vlastně nebylo o čem psát.
Celý rok jsem přemýšlela nad tím, co mi několik měsíců na tak odlišném kontinentu dalo a vzalo a zda-li mě toto dobrodružství nějakým způsobem změnilo. Přemýšlela jsem nad různými věcmi. Jak můžu k zemi, odkud pocházím, cítím takové odosobnění? Každý den jsem nucena si časově rozplánovat, musím používat všechny možné technologie a musím se překonávat, abych neutrácela peníze za zbytečnosti. Abych dokázala žít s málem. V Bibli je napsáno, že Bůh ví, co potřebujeme a že nemáme mít starost o sebe nebo svůj život. Bůh se o nás stará a není možné, abychom měli nedostatku. V Ugandě jsem mu byla denně tak blízko a spolu s lidmi okolo jsem na něm byla skutečně závislá. Naučit se nepotřebovat skoro nic je výzva, kterou si snažím stále připomínat.
