Prvni dny v Kampale

Tak jsem konečně-konečně-konečně v Ugandě. Cesta byla úmorná. Už na letu Praha – Istanbul jsem byla šíleně unavená a chtělo se mi spát, ale samozřejmě to nešlo. V Istanbulu bylo vedro a trochu mě mrzelo, že nemám možnost se jít vyvalit na pláž, ale vize cesty do Afriky byla v té chvíli stejně lepší. Potkaly jsme se s Altynai, která letěla z Frankfurtu, a vyrazily jsme ke Gatu. Trochu jsme byly překvapené, že na let čeká většina bělochů, ale opravdu, i na palubě to tak bylo. Přece jenom, předsudky jsou předsudky. Let trval minimálně 9h, dorazily jsme do Ugandy ve 2,50 místního času (GMT +3). V Entebbe nás čekali Geofrey a Atha ze Somera a odvezli nás do Kampaly do našeho hostelu. Klára nás upozorňovala na to, jak se v Ugandě řídí, a musím potvrdit, že je to opravdu mazec. Mimo to, že Britská kolonizace tady zavedla řízení vpravo, auta na sebe najíždějí na centimetry a cpou se všude možně. Již při odpoledním shánění nezbytností jsme měly možnost zažít klasický kampalský traffic. V hostelu vypadali, že o nás neví a pan vrátný nám odmítnul otevřít bránu. Po asi 17h cestování celkem nemilá situace. Geofrey tvrdil, že naši rezervaci pravidelně kontroloval a tak vyvolával všude možně a my jsme měly možnost o pár minut později ulehnout pod moskytiéry. Odpoledne nás Geofrey vyzvedl a jeli jsme do Somera. Když jsme vjeli do centra, říkala jsem si, kam se všichni běloši z letiště poděli, byly jsme široko daleko jediní. Lidé na nás zdálky pokřikovali „Muzungu!“ a zdravili nás „Muzungu, how are you my sisters?“. Děti na nás ukazovaly, vřískaly „Muzungu!“ přibíhaly za námi, objímaly nás a smály se. My jsme je nadšeně zdravily zpátky. Cesta symbolizovala Afriku přesně tak, jak jsem si jí představovala – lidé všude na ulicích, ženy s nákladem banánů a jiných věcí na hlavě, lidé vezoucí všemožný náklad na kolech a motorkách boda-boda. Druhý den jsme přihlížely workshopu s holkama ze Somera. Když jsme se jim představily, Atha navrhnul, aby nám holky daly Ugandská jména. Mě vymyslely Namata, což v překladu znamená Mléko, čím to asi bude. Během lekce jsem viděla, jak mě neustále pozorují nějaké oči a já se samozřejmě snažila také nenápadně kouknout. Později jsme měly meeting Somero teamu, ale protože všude neustále hlučily generátory na elektřinu, neslyšely jsme s Altynai ani vlastního slova, natož něco z toho, co říkali ostatní. Vypadalo to, že jsme jediné, kdo s tím má problém a neustále jsme se na sebe nechápavě koukaly. I během dopolední lekce mi přišlo, že je kolem spousta hluku, kterého si nikdo nevšímal. V Evropě okamžitě zavíráme okna, už když kolem projedou popeláři, protože se nikdo, včetně učitele, nemůže soustředit. Ve čtvrtek jsme měly na oběd tradiční placku chapati, kterou jsem si dala s fazolemi a Altynai suverénně s masem, což okomentovala „What do I have all the medicine for?“, ale nejspíš jí po tom bylo dobře. Druhý den jsme se rozhodly zkusit něco jiného. Byla nám doporučena místní specialita matoke, uvařený banán, opět s přílohou. Požádala jsem si o něco bez masa a paní mi doporučila nějakou oříškovou přílohu. Když mi to přinesli, tak mi nadšeně vysvětlila, že se to vaří tak, že se usuší ryba, která se pak s ořechy vaří a celé se to rozmixuje. Hned mě přišla chuť – ti, co mě znají, ví, že nemůžu pozřít nic, co pochází z vody. Vysvětlila jsem jí, že jsem chtěla něco bez masa a ona mě poučila, že v Ugandě se ryby ani kuře za maso nepovažují. Dobrí vědět. Odpoledne jsme s dvěma ženami ze Somera vyrazily do školy na nějaký leadership training. Později z nich vylezlo, že se od nás očekává, že část povedeme, z čehož jsme byly překvapené a zároveň naštvané, ale rozhodly jsme se, že budeme improvizovat. Na místě nás učitel zavedl do třídy, kde sedělo asi 70 malých dětí, které na nás kulily oči. Tak jsme se představily a přesunuly jsme se k menší skupince, kde měl training probíhat. Všechno bylo fajn, s Altynai jsme mluvily o efektivní komunikaci, ale mrzelo nás, že jsme se na to nemohly řádně připravit. Ten den jsme domů došly až v 19h a byly jsme totálně vyřízené.

Leaders training at Motherland Academy School