Introduction Ceremony aneb Ugandská svatba

Jeden z posledních srpnových víkendů jsme měly možnost zavítat na tradiční Ugandskou svatbu nedaleko jihovýchodního města Mbale. Ještě předtím, než na půdu subsaharské Afriky vkročila první noha bílého Evropana, existovala v Ugandě jen tradiční, kulturní svatba. Ta se v dnešní době nazývá Introduction Ceremony a je považována za takzvané oficiální představení ženicha rodičům nevěsty. Několik měsíců po této ceremonii následuje klasická svatba, tak, jak ji známe v západním světě. Podstatou Introduction Ceremony je kulturní, jazykový zápas stran reprezentující oba svatebčany. Každá strana je zastupována mluvčím, který v daný den vystupuje v roli vyslance a jehož úkolem je vyzkoušet stranu druhého svatebčana ze znalostí tradičních zvyklostí a postupů. Událost se tak stává přátelskou bitvou slov a jistou komedií pro všechny diváky, přesněji hosty.

Jakmile, jsme s Altynai byly přizvány zúčastnit se tohoto obřadu, holky v Someru se k celé události postavily velmi zodpovědně a vybavily nás tradičním dámským oděvem zvaným „gomesi“. Přesto, že je Uganda republika v jejíž čele stojí prezident, pod touto západní strukturou implementovanou v době britské kolonizace, tvoří Ugandu pět království. Každé z těchto původních království Ugandy má kromě svého krále a jazyka také své vlastní tradice a garderóbu. Tento (čti) „goméz“ je tak typickým oděvem v království zvané Buganda, které se rozkládá ve Středním Regionu Ugandy, jednom ze 4 hlavních regionů země. „Goméz“ je nepřehlédnutelný nejen díky materiálu a barvy látky, ze které se šije, ale také díky svým balónovým rukávům. Pod samotným „gomézem“ je nositelka povinna odít se do „kikoyi“, čti „čikoji“, což je kus látky, který zdánlivě připomíná deku a jeho účelem je zvýraznit nositelce pozadí, aby se jí s ním při tradičním tanci dobře třepalo. Samotné oblékání gomézu je relativně dlouhý proces, který bychom bez pomoci zkušených kolegyň rozhodně nezvládly. Nakonec se celý oděv ještě převáže hrubým opaskem a doplní velkými šperky, které celému modelu dodávají pravý Africký ráz. Slovy holek ze Somera „must“ (z anglického must = muset) tohoto ošacení jsou vysoké podpatky, které zamezí možnému poškození látky z důvodu jejího delšího provedení. Já se svou výškou jsem tento problém měla vyřešený i bez lodiček.

Na místo, do domu rodičů nevěsty, jsme přijely již v den před ceremonií. Přípravy již byly v plném proudu, všude se vařilo, uklízelo a stavělo a do toho byla slyšet hudba, zpěv a smích. Jako většina bělochů v rurální Ugandě jsme byly jako velevážení hosté odvedeny do domu a usazeny na gauč do úzkého rodinného kruhu. Strýc nám povídal svůj životní příběh – většinu svého života pracuje jako pastor v církvi a díky této práci měl možnost cestovat do Británie a Německa, kde studoval, jaký vliv má ekonomický vývoj země na úlohu náboženství ve společnosti. Po dlouhých debatách jsme se odebraly do našeho pokojíčku a holky šly spát. Všude kolem se však něco dělo a já ještě vyrazila na průzkum. Přípravy byly stále v plném proudu a skupina žen, která seděla u hromady banánů matoke na mě volaly, ať jim přijdu pomoct. Když zjistily, že tento tradiční Ugandský pokrm neumím připravit, byly nadšené a přijaly mě do svého kruhu, kde zatímco mě učily banány loupat, vyptávaly se na to, co pěstujeme v Česku, kolik vyděláváme a jak dlouhou máme pracovní dobu.

Druhý den ráno bylo na místě ještě víc lidí s více jídlem a přípravami. Procházela jsem kolem a koukala na to, jak chlapec podříznul, vyškubal, rozporcoval a osmažil kuřata, jak ona skupina žen vaří tu obří hromadu matoke a nyní škrábají brambory, jak chlapi běhají a staví stanové konstrukce. Na všechny jsem koukala a všichni koukali na mě. Po poledni nastal čas nachystat se na samotný obřad. Rodina nám rafinovaně zatajila, že pro nás mají připravený speciální úkol a to být součástí tzv. uvítacího týmu, tedy skupinou žen, které vstoupí na plac jako první, uvítají hosty a rozdají jim korsáže. Naše přítomnost pochopitelně vyvolala ve stanech pozdvižení, a jak sami mnozí účastníci řekli, muzungy v gomézech viděli zatím jen v televizi. Za chvilku se na místě objevila skupina asi třiceti mužů, přičemž všichni byli oblečeni ve stejném oděvu, tzv. kanzu, bílém hábitu až na zem. Ve skupině se nacházel i ženich, ale jeho identita musela zůstat ještě na chvilku utajená.

Co se týče ceremonie samotné, odehrávala se na prostoru mezi stany dvou svatebčanů a její průběh byl komentován v Lugandštině. Většinou jsme tedy nestíhaly sledovat, co přesně se děje a kdy má kdo být přítomný na placu. Účastníci chodili do prostřed, odpovídali moderátorovi, tancovali a účastnili se onoho zápasu kulturních tradic. Během odpoledne se postupně ukázalo, kdo je ženich a předal se obrovský balíček nevěstě, která pak napůl zatancovala a napůl královsky obešla kolečko kolem stanů. Na řadu přišli i tanečníci tradičních Ugandských tanců, kteří měli kolem pasu ovázaný kotouč s třásněmi, jehož smyslem bylo zvýraznit již tak pro Evropany nemožné třepání boků. Nejlepší však přišlo bez pochyby až na konci. Dary přináší na obřad jen hosté ženicha, které pak prezentují matce nevěsty a s napětím očekávají, zda je přijme. Pokud tak učiní, už není potřeba nic protahovat, pokud ne, manželství je utrum. Z toho důvodu se také musí zachovat a na darech si dát řádně záležet. A tady se tak také stalo. Na místo přijel doslova náklaďák, u kterého se ženichovi hosté shromáždili a vytvořili pracovní šňůru, po které si dary předávaly a skládaly je tak u noh nevěsty. Mezi spousty krabic se objevily i různé elektronické spotřebiče, lednice, gauč, křesla a mnoho dalšího. Maminka nevěsty tyto dary s nadšením přijala a ženich mohl nasadit nevěstě prsten. Tento akt byl završením celého obřadu a mohlo se přistoupit k tomu, čehož se většina celý den nemohla dočkat a tedy k jídlu a pití. Po zbytek večera se tedy již jen veselilo.

My jsme se vydaly na cestu do Kampaly, s úsměvem na tváři a s vědomím toho, že jsme se ten den staly součástí něčeho jedinečného a naprosto nezapomenutelného.