Měsíc po návratu..

Čtvrt roku jsem strávila v Ugandě. Potom, co brácha se Samirou odletěli z Istanbulu do Amsterodamu, jsem si lehla na lavičku pod informační desku a vyhlížela, kdy se objeví číslo mého gatu. Byla jsem unavená. Poslední dny jsem moc nespala a v hlavě se mi míhaly jen různé vzpomínky na chvíle prožité v Kampale. Dívala jsem se kolem a přemýšlela, kam všichni ti lidé cestují. Za rodinou, za prací, za zážitky nebo za milovanou osobou, kterou třeba rok neviděli? Každý má svůj vlastní příběh, stejně jako já. Nikdo z těch lidí tady neví, odkud se vracím a kam cestuji, neví, co jsem během těch 4 měsíců prožila, neví to a nikdy to vědět nebudou. Ani přátelé v Česku mi nebudou rozumět, přestože bych jim pověděla každý detail, nebudou mi rozumět ani ti, kteří měli možnost zažít něco podobného, stejně jako já nebudu rozumět jim. Můj příběh je jedinečný a nepopsatelný. Je to příběh víc než jen splněného snu. Boží požehnání, dárek jen pro mě, osobní a nevysvětlitelný. Slza mi ukápla nad myšlenkou, že ten čas se už nikdy nevrátí. I když se někdy do Ugandy vrátím, už nikdy neprožiji to stejné, jako když jsem poprvé vkročila na půdu subsaharské Afriky. Dnes je to přesně měsíc od doby, kdy jsem přijela zpět do mé rodné země. A co bude teď? Když jsem se vrátila po roce z USA, začal se můj život dělit na dobu před Státy a po nich. Bude těchto pár měsíců pro mě podobnou zkušeností?

Přátelé, mám vám toho ještě spoustu co napsat. Poslední měsíc a půl jsme byly s Altynai hodně zaneprázdněné a navíc jsme měly problémy s internetem, tak jsem bohužel nemohla psát. Ale chystám se všechno ještě zpětně zreflektovat. Takže - stay tuned.