Středeční dýchánek

Je fajn, že jsme se s Altynai spřátelily s dvěma Rakušankama, Michi a Simone, které s námi bydlí v hostelu. Většinou spolu vaříme večeře, během kterých se můžeme sdílet o problémech Evropana ve východní Africe. Když jsme takhle ve středu dojídaly, tak se v hostelu objevil Cornelius, který je studentem místní univerzity a jedním ze stážistů v organizaci, kde holky pracují. Přišel nám nabídnout, jestli bychom s ním nechtěly jít na sešlost s jeho přáteli, kde se sdílejí o záležitostech z Bible a modlí se. Hned jsem měla ohledně takového večera podezření, protože v Ugandě naleznete spoustu pofiderních podob náboženství a podle popisu, který nám Cornelius podal, mi vůbec nebylo jasné, o co by se mohlo jednat. Ale Rakušanky nadšeně souhlasily a tak jsme vyrazily. Vlastně to byl můj úplně první den, kdy jsem vyrazila ven za tmy. Slunce tady zapadá daleko dříve, než v Evropě a většinou je již v půl osmé naprostá tma. Na místo jsme šly pěšky asi jen 15 minut, ale protože osvětlení je tady minimální, byla to docela vtipná situace. Nejen, že nebylo vidět nikoho ani nic, ale neustále jsme o něco zakopávaly a já jsem dokonce šlápla jednou nohou až po kotník do bahna. Nevím, jak to Cornelius udělal, ale sám žádný problém neměl, za to měl z našeho klopýtání o zábavu postaráno. Sešlost byla v podstatě Biblickou skupinkou, kdy na programu bylo zamyšlení se nad čtením z Bible, společné modlitby a jídlo. Musím říct, že jsem z toho večera byla nadšená. Doufala jsem, že bych mohla najít nějakou skupinku věřících lidí a najednou jsem se na takovém místě ocitla úplnou náhodou. Bůh opravdu působí v situacích, kdy to nejméně čekáme. Jsem za ten večer moc vděčná, ale holky usoudily, že už příště asi nepůjdou. Tak uvidíme.