Oslava Ramadánu 28.7.

V pondělí po návratu z Lake Mbura končil Ramadán a byl státní svátek, o kterém k našemu překvapení nikdo moc nevěděl. Když jsme se týden předem snažily zjistit, jak to v pondělí bude, tak nám bylo řečeno, ať posloucháme rádio nebo televizi. V pátek se ale všichni v Someru rozloučili s tím, že se uvidíme v pondělí a přes víkend nás nikdo nekontaktoval, tak jsme se ráno do práce vydaly jako vždy na 9h. Všude na ulicích byli muslimové oblečení do nádherných šatů, celé rodiny až do nejmenšího prcka byli na cestě do mešity. Chtěla jsem je fotit, ale bylo mi trapné umocňovat tady tak běžný stereotyp bělocha s foťákem. Bohužel je to další z momentů, který zůstane uchován jen v mé paměti. Muslimové jsou v Ugandě menšinou, jejich populace činí asi 10 – 15% a vzrostla především za vlády diktátora Idy Amina, který chtěl Islám učinit jediným náboženstvím v Ugandě a dával muslimům spoustu výhod. Jinak zde převažuje křesťanství, těch, kteří se k němu hlásí je asi 80% přes katolíky, protestanty, adventisty, presbyteriány. Spousta křesťanů tady však podle mě bere svou víru jako formalitu a nedělní kostel jako socializační činnost. Zajímavým hnutím se stala protestantská odnož zvaná „new born“, která se od této denominace oddělila a založila spoustu velkých a probuzených sborů.

Somero bylo samozřejmě zabedněné a trochu nás mrzelo, že se nikdo neobtěžoval nám to říct. Odpoledne jsme byly s Altynai pozvané na večeři k Rahmě, jedné z holek, které dochází do Somera. Její domov se nachází v jedné ze slumových oblastí Kampaly. Jedli jsme spoustu skvělého, místního jídla – především rýži, kaši z vařených banánů matoke, brambory, sladké brambory, fazole, omáčku z oříšků Ground nuts, placky chapati s avokádem. V nabídce bylo také maso, především kuře a hovězí. Mezi námi pobíhala celá rodinka – 6 dětí, přičemž některé z nich již mají také děti, a maminka. Ta nám po večeři zapletla vlasy a nabarvila nám nehty henou tak, jak to nosí Afričanky. Potom jsme myly nádobí klasickým způsobem – ne pod teplou, tekoucí vodou a nakonec jsme pouklízely dvorek. Rahma mě poprosila, ať zametu, na což se přišly podívat snad všechny sousedky, které asi poprvé viděly pracovat bělošku. Ten večer pro mě byl naprosto nezapomenutelným zážitkem, cítila jsem se poctěná tím, že mě tady někdo místní takovým způsobem přijal ve svém domě a podělil se o skoro vše, co má. 

Národní park Lake Mburo 26.-27.7.

Ano, už je to tak a já jsem pozadu s příspěvky.. Tento výlet se udál poslední víkend v červenci, ale já vám o něm přeci jen napíšu.

Ten víkend jsme se vydaly na náš první velký výlet. Opět na doporučení Kláry jsme si naplánovaly cestu do národního parku Lake Mburo. Jedná se o jeden z menších a levnějších národních parků v Ugandě, který nemá slony ani šelmy, ale je to jediné místo, kde se dá jít na pěší safari. Místo se nachází nedaleko městečka Sanga, které leží asi 230km od Kampaly. Věděly jsme, že se tam musíme dopravit místním dálkovým autobusem, ale nikde jsme nemohly zjistit, v jakém časovém harmonogramu autobus jezdí. Na internetu jsme našly informaci, že spoj odjíždí, až se autobus zaplní. Na místo jsme tedy dorazily něco po 9 hodině a opravdu, čekaly jsme asi 3h než se zaplnily všechny místa a my jsme mohly vyjet. Cesta byla zábavná – okno vedle nás nešlo zavřít a při každém zastavení se k autobusu vrhli prodavači všeho možného jídla a pití a strkali nám ho do okýnek. Mimo jiné začalo pršet, a byl to opravdový slejvák, voda začala všude možně do autobusu protékat. Když jsme konečně dojely do Sangy, bylo už 17h večer. Nemohly jsme uvěřit tomu, že jsme v autobuse seděly od 9h a že místo je vzdálené jen 230 km. Z městečka jsme mohly jet buď taxíkem nebo na motorkách boda-boda, ale vzhledem k tomu, že pršelo, jsme pokračovaly autem. Národní parku je úplně jiný svět. Všechno je předražené a uděláno výhradně pro cizince, ceny jsou uvedené v dolarech. Měly jsme v plánu přespat ve stanu, ale paní v kempu se nad námi slitovala a za levnější cenu nás ubytovala v chatce, takže jsme nemusely spát na dešti. V 7h ráno jsme se vydaly na safari túru. Lake Mburo sice nabízí pěší safari, ale od doby, kdy byl nějaký návštěvník napaden buvolem, nemůžete v národním parku nikde chodit sami bez doprovodu rangera. Naštěstí už nepršelo, ale bylo po dešti, což v národním parku znamená, že zvířata nemusí cestovat za vodou k jezeru, které skrývá mnohá nebezpečí, jako jsou hroši a krokodýli, ale zůstávají skrytá u svých zdrojů vody. To byla v našem případě smůla, protože jsme jich nakonec tolik neviděly. Ale i tak jsme si to užily, zpozorovaly jsme asi 7 zeber, antilopy, opice a spousta ptáků. Největší zážitek byl, když se asi 20m před námi objevilo stádo buvolů, na což byl v případě nutnosti ranger vybaven zbraní. Jak sám říkal – pokud chtějí zvířata slyšet nějakou hudbu, tak to musí být. Po několikahodinovém safari jsme se ještě vydaly na projížďku loďkou po jezeru, které bylo přeplněné hrochy, kteří se všude možně kolem nás objevovali. Měly jsme štěstí a zahlédly jsme i 2, neb menší a mladší krokodýly. Odpoledne bylo za námi a náš čas návratu zpět do Kampaly se nachýlil. Tentokrát jsme zpět do městečka vyjely na motorkách boda-boda, což bych nejlepší zážitek z celého výletu. Nejen, že jsme projížděly celým národním parkem, kde jsme ještě viděly další zvířata, ale cesta pokračovala nádhernou krajinou skrze vesničky propletené typickými hliněnými, kulatými domky, které známe z televize. V městečku Sanga jsme se navečeřely a následně usedly do autobusu, který byl snad ještě lépe vybaven než ten první. Okno vedle našich sedadel úplně chybělo, ale pan řidič, který nadšeně zpozoroval muzungy se ho snažil všemožně zabednit a pak ještě přivázat provázkem. Domů jsme dojely bez deště s výhledem na další pracovní týden. 

Měsíc v Kampale

Přesně před měsícem jsem poprvé ulehala v Kampale a představovala si, jaký bude další čtvrt rok mého života. Neustále se tady něco děje a čas ubíhá tak rychle, že to ani nestíhám zapisovat. Už se chystám vám o tom všem v nejbližších dnech povědět, s příspěvky jsem docela pozadu, ale všechno bude. Ten měsíc byl plný skvělých zážitků, krásných a nových maličkostí, ale také konfrontace a nedorozumění. Přijde mi, že už jsem se tady docela zabydlela. Zvykla jsem si na výkřiky „muzungu!“ ze všech stran, na otevřenost a přívětivost neznámých lidí a na drobné konverzace s nimi, na chaos, nepořádek a dopravní kolony. Pomalu mě přestávají překvapovat mýty, kterým tady někteří lidé věří, že antikoncepce způsobuje v západním světě rakovinu a že homosexuální páry dostávají za své sňatky v USA odměny. Snažím se najít si k holkám v Someru osobní vztah a skrze ten jim zprostředkovat jiný pohled na svět. Za tu dobu, co jsem tady, jsem si uvědomila, že přesně toto je mým globálním vzděláváním. Každý den ulehám s vděčností Bohu za to, že mi umožnil tady být a žít svůj sen. A jsem mu blízko.