Oslava Ramadánu 28.7.

V pondělí po návratu z Lake Mbura končil Ramadán a byl státní svátek, o kterém k našemu překvapení nikdo moc nevěděl. Když jsme se týden předem snažily zjistit, jak to v pondělí bude, tak nám bylo řečeno, ať posloucháme rádio nebo televizi. V pátek se ale všichni v Someru rozloučili s tím, že se uvidíme v pondělí a přes víkend nás nikdo nekontaktoval, tak jsme se ráno do práce vydaly jako vždy na 9h. Všude na ulicích byli muslimové oblečení do nádherných šatů, celé rodiny až do nejmenšího prcka byli na cestě do mešity. Chtěla jsem je fotit, ale bylo mi trapné umocňovat tady tak běžný stereotyp bělocha s foťákem. Bohužel je to další z momentů, který zůstane uchován jen v mé paměti. Muslimové jsou v Ugandě menšinou, jejich populace činí asi 10 – 15% a vzrostla především za vlády diktátora Idy Amina, který chtěl Islám učinit jediným náboženstvím v Ugandě a dával muslimům spoustu výhod. Jinak zde převažuje křesťanství, těch, kteří se k němu hlásí je asi 80% přes katolíky, protestanty, adventisty, presbyteriány. Spousta křesťanů tady však podle mě bere svou víru jako formalitu a nedělní kostel jako socializační činnost. Zajímavým hnutím se stala protestantská odnož zvaná „new born“, která se od této denominace oddělila a založila spoustu velkých a probuzených sborů.

Somero bylo samozřejmě zabedněné a trochu nás mrzelo, že se nikdo neobtěžoval nám to říct. Odpoledne jsme byly s Altynai pozvané na večeři k Rahmě, jedné z holek, které dochází do Somera. Její domov se nachází v jedné ze slumových oblastí Kampaly. Jedli jsme spoustu skvělého, místního jídla – především rýži, kaši z vařených banánů matoke, brambory, sladké brambory, fazole, omáčku z oříšků Ground nuts, placky chapati s avokádem. V nabídce bylo také maso, především kuře a hovězí. Mezi námi pobíhala celá rodinka – 6 dětí, přičemž některé z nich již mají také děti, a maminka. Ta nám po večeři zapletla vlasy a nabarvila nám nehty henou tak, jak to nosí Afričanky. Potom jsme myly nádobí klasickým způsobem – ne pod teplou, tekoucí vodou a nakonec jsme pouklízely dvorek. Rahma mě poprosila, ať zametu, na což se přišly podívat snad všechny sousedky, které asi poprvé viděly pracovat bělošku. Ten večer pro mě byl naprosto nezapomenutelným zážitkem, cítila jsem se poctěná tím, že mě tady někdo místní takovým způsobem přijal ve svém domě a podělil se o skoro vše, co má.