Rok poté.

Rok uplynul od dne, kdy jsem na letišti v Entebbe nastoupila do letadla zpátky do Evropy. Mých překrásných 110 dní v Ugandě skončilo. Ten rok ale vlastně uběhl pomaleji, než bych si kdy dokázala představit. Skočila jsem do rozjetého semestru - ze školy jsem odcházela s tím, že se budu raději učit doma nebo psát seminární práce, ale brečela jsem do polštáře a hořekovala, jak mi Uganda chybí a že je mi tady zima. Ten známý, prvopočáteční pocit, že nepatřím nikam a nikdy patřit nebudu, jsem ale musela docela rychle poslat pryč. Vlastně to byl spíš pocit, že jsem do toho uspěchaného západního světa ani patřit nechtěla. Ještě dobrého půl roku po příjezdu, jsem vždy 19. dne v měsíci truchlila, pouštěla si Ugandskou hudbu a vzpomínala na dramatický odjezd.

Přátelé, nenechte se mýlit. Nezabloudili jste na můj pubertální blogísek.

V únoru jsem odjela na 5 měsíců do Belgie v rámci studijního programu Erasmus. Myslela jsem si, že do příspěvků na Dula's adventures zařadím pár zážitků z tohoto výletu, ale ve srovnání s Ugandou vlastně nebylo o čem psát.

Celý rok jsem přemýšlela nad tím, co mi několik měsíců na tak odlišném kontinentu dalo a vzalo a zda-li mě toto dobrodružství nějakým způsobem změnilo. Přemýšlela jsem nad různými věcmi. Jak můžu k zemi, odkud pocházím, cítím takové odosobnění? Každý den jsem nucena si časově rozplánovat, musím používat všechny možné technologie a musím se překonávat, abych neutrácela peníze za zbytečnosti. Abych dokázala žít s málem. V Bibli je napsáno, že Bůh ví, co potřebujeme a že nemáme mít starost o sebe nebo svůj život. Bůh se o nás stará a není možné, abychom měli nedostatku. V Ugandě jsem mu byla denně tak blízko a spolu s lidmi okolo jsem na něm byla skutečně závislá. Naučit se nepotřebovat skoro nic je výzva, kterou si snažím stále připomínat.

10 věcí, které v Evropě neznáme a měli bychom se je od Uganďanů naučit

1. Dostatek času

“African minute” je na Saharském kontinentě proslulým pojmem. V Ugandě člověk zjistí, že všechno má svůj čas a málokdy je důvod spěchat. Nevadí, když váš kolega má již půl hodinové zpoždění na schůzku. Popovídáte si mezitím se sousedem, s paní z obchodu nebo prostě jen tak pozorujete dění na ulici.  Nikdo vás neuhání s tím, že jste mu již před několika dny slíbili, že mu pošlete nějaké materiály, ale stále jste se k tomu nedopracovali. Autobus odjíždí v momentě, kdy se zaplní.

Také jste jedním z těch, kteří jsou naštvaní, když jim vše nevychází podle jejich časového harmonogramu, protože mají pocit, že mezitím mohli stihnout ještě důležitou práci, telefonát, nákup nebo si třeba vyřídit něco na úřadě?

2. Neohlášené návštěvy

To, že se zrovna nacházíte v okolí bydliště svého známého a tak zaskočíte na návštěvu bez ohlášení nebo telefonického optání, zda je někdo doma, je v Ugandě naprosto běžnou skutečností. Má váš známý zrovna něco na práci nebo se někam chystá? Nevadí, podíváte se mezitím třeba na televizi nebo si přečtete časopis, který se zrovna na stole povaluje.

3. Dění v okolí je děním všech

Koná se zrovna nedaleko vašeho bydliště svatba? Proč tam nezavítat, jste přeci se svými sousedy jedna komunita. Stejně tak budete nakupovat v obchodě, který se nachází naproti vašeho domu a který vlastní váš soused a poznáte tak celou jeho rodinu. Někdo ve vaší ulici na něčem pracuje, tak se zastavíte, jestli nepotřebuje pomoct nebo si s ním aspoň chvilku popovídáte.

4. Přátelé a známí „z ulice“

Vaše každodenní cesta do práce vede kolem paní, která prodává zeleninu a zdraví vás. Můžete se tedy na pár minut zastavit a zjistit, jak se jí zrovna daří. To stejné s klukem, u kterého si každý den kupujete oběd nebo s řidičem autobusu, kolem kterého pravidelně chodíte. V podstatě nakonec neznáte ani jejich příjmení, ale i tyto krátké rozhovory jsou pro vás naprosto běžnou a důležitou součástí dne.

5. Úcta ke starším

Dle ugandských zvyků se starší lidé zdraví podáním ruky a pokleknutím. Není to výraz poníženosti ani podřízenosti, nýbrž výrazem úcty. Vyjadřuje se respekt k moudrosti staršího člověka a k tomu, co již v životě dokázal. Nejstarší člověk rodiny je také nejdůležitější osobou oslav a jiných událostí a podle toho se taky k němu všichni náležitě chovají.

6. Když jíst, tak pořádně

Samotné holky ze Somera si ze mě dělaly srandu, že když jsem do Ugandy poprvé přijela, nechala jsem polovinu talíře nedojedenou, ale po nějaké době jsem se opravdu naučila jíst. Typický Ugandský chod představuje talíř překypující neskutečně dobrým jídlem, které si člověk musí vychutnat v dostatečném časovém rozmezí. Nemluvě o tom, když se něco slaví.

7. Nakupování na ulici

V našem kontextu progresivní farmářské trhy jsou v Ugandě naprosto běžnou samozřejmostí. V supermarketech a obchodních domech nakupují většinou běloši, místní si denně nakoupí zeleninu a jiné potraviny ve stáncích na ulici, aby měli jídlo čerstvé.

8. Tanec

Uganďané opravdu umí tancovat a užít si to. Očima Evropana by se některé kreace mohly jevit výrazem až přehnané náklonnosti, ale samotní místní vám řeknou, že se jedná jen o tanec. „Shake it, baby!“

9. Způsob oblékání

Ženy v Ugandě mají vkus a denně chodí nádherně oblékané, přestože vám málokdy odhalí ramena nebo kolena. To si nechávají na večer nebo pro speciální příležitosti. Žabky a kraťasy jsou stylem bělochů, Uganďané nosí vyleštěné střevíce a košile.

10. Vděčnost

V běžném rozhovoru vám lidé v Ugandě vyjádří vděčnost za to, co v životě momentálně mají. Práci, jídlo nebo možnost chodit do školy neberou jako samozřejmost. Stejně tak, jako když si něco přejí nebo se k něčemu chystají, tak jejich rozpoložení dokreslí slovy „If God wishes...“

Když začalo pršet..

Uganda je země ležící v rovníkové Africe. Tento fakt je tak pro mnohé zavádějící, neboť předpokládají, že se tam místní obyvatelé denně potýkají se 40 stupňovými vedry. Tropické kontinentální podnebí země sice zajišťuje letní počasí po celý rok, ale vysoká nadmořská výška a to, že jednu šestinu plochy zaujímá voda, teplo zmírňuje. Průměrná teplota v Kampale byla okolo 23°, ale sucho na mě přes den působilo tak, že jsem měla pocit, že je minimálně těch zmíněných 40. To bylo obzvlášť nepříjemné, když se po cestě do práce zapotíte a vítr vás ještě s radostí nenápadně zahrne prachem a hlínou, takže ze sprchy máte večer pomalu bahenní lázeň. V Ugandě se vše mění s koncem léta a nástupem období dešťů, tedy v očích běžného obyvatele afrického kontinentu – zimy. V ověřených zdrojích naleznete, že pršet začíná koncem září a v říjnu, ale jak sami víme, počasí se za poslední roky ve světě proměnilo a místní déšť očekávají již koncem srpna. Od příjezdu nás spousta lidí varovalo, že bychom měly zakoupit gumáky, pláštěnky a jiné propriety, aby nás déšť nepřekvapil. Říkaly jsme si, že to nemůže být tak hrozné, ale to jsme ještě nevěděly, co nás čeká. Pořádný déšť je v Ugandě něco jako sněhová kalamita v Kanadě a to skoro doslova, protože mnohdy padají i ledové kroupy. Brzy jsme pochopily, že když začne pršet, nemá cenu vycházet z domu, tedy chodit ani do práce, protože pokud se tam v lepším případě přes veškeré bahno a záplavy dostanete, zřejmě tam budete jediní. Když prší, kolabuje veškerá doprava, ale lidé zůstávají překvapivě klidní a to i v případě, že před odchodem z práce musíte třeba 3 hodiny čekat, než voda zase spadne, protože vám odřízla cestu a je tak vysoko, že neprojedete ani autem. Z toho důvodu si obyvatelé s více prostředky staví domy na kopcích, zatímco slumové oblasti se nacházejí v nížinách. Po dešti se voda v domě drží ještě několik dní, ne-li týdnů. Geofrey, manažer Somera, který vyrostl ve slumu, nám vyprávěl, jak několikrát v dětství spali pár dní na střeše.

Jednou nás v práci zastihnul obrovský slejvák, a zatímco jsme čekaly, než voda spadne, vzali nás kolegové ze Somera na procházku slumem. 

Introduction Ceremony aneb Ugandská svatba

Jeden z posledních srpnových víkendů jsme měly možnost zavítat na tradiční Ugandskou svatbu nedaleko jihovýchodního města Mbale. Ještě předtím, než na půdu subsaharské Afriky vkročila první noha bílého Evropana, existovala v Ugandě jen tradiční, kulturní svatba. Ta se v dnešní době nazývá Introduction Ceremony a je považována za takzvané oficiální představení ženicha rodičům nevěsty. Několik měsíců po této ceremonii následuje klasická svatba, tak, jak ji známe v západním světě. Podstatou Introduction Ceremony je kulturní, jazykový zápas stran reprezentující oba svatebčany. Každá strana je zastupována mluvčím, který v daný den vystupuje v roli vyslance a jehož úkolem je vyzkoušet stranu druhého svatebčana ze znalostí tradičních zvyklostí a postupů. Událost se tak stává přátelskou bitvou slov a jistou komedií pro všechny diváky, přesněji hosty.

Jakmile, jsme s Altynai byly přizvány zúčastnit se tohoto obřadu, holky v Someru se k celé události postavily velmi zodpovědně a vybavily nás tradičním dámským oděvem zvaným „gomesi“. Přesto, že je Uganda republika v jejíž čele stojí prezident, pod touto západní strukturou implementovanou v době britské kolonizace, tvoří Ugandu pět království. Každé z těchto původních království Ugandy má kromě svého krále a jazyka také své vlastní tradice a garderóbu. Tento (čti) „goméz“ je tak typickým oděvem v království zvané Buganda, které se rozkládá ve Středním Regionu Ugandy, jednom ze 4 hlavních regionů země. „Goméz“ je nepřehlédnutelný nejen díky materiálu a barvy látky, ze které se šije, ale také díky svým balónovým rukávům. Pod samotným „gomézem“ je nositelka povinna odít se do „kikoyi“, čti „čikoji“, což je kus látky, který zdánlivě připomíná deku a jeho účelem je zvýraznit nositelce pozadí, aby se jí s ním při tradičním tanci dobře třepalo. Samotné oblékání gomézu je relativně dlouhý proces, který bychom bez pomoci zkušených kolegyň rozhodně nezvládly. Nakonec se celý oděv ještě převáže hrubým opaskem a doplní velkými šperky, které celému modelu dodávají pravý Africký ráz. Slovy holek ze Somera „must“ (z anglického must = muset) tohoto ošacení jsou vysoké podpatky, které zamezí možnému poškození látky z důvodu jejího delšího provedení. Já se svou výškou jsem tento problém měla vyřešený i bez lodiček.

Na místo, do domu rodičů nevěsty, jsme přijely již v den před ceremonií. Přípravy již byly v plném proudu, všude se vařilo, uklízelo a stavělo a do toho byla slyšet hudba, zpěv a smích. Jako většina bělochů v rurální Ugandě jsme byly jako velevážení hosté odvedeny do domu a usazeny na gauč do úzkého rodinného kruhu. Strýc nám povídal svůj životní příběh – většinu svého života pracuje jako pastor v církvi a díky této práci měl možnost cestovat do Británie a Německa, kde studoval, jaký vliv má ekonomický vývoj země na úlohu náboženství ve společnosti. Po dlouhých debatách jsme se odebraly do našeho pokojíčku a holky šly spát. Všude kolem se však něco dělo a já ještě vyrazila na průzkum. Přípravy byly stále v plném proudu a skupina žen, která seděla u hromady banánů matoke na mě volaly, ať jim přijdu pomoct. Když zjistily, že tento tradiční Ugandský pokrm neumím připravit, byly nadšené a přijaly mě do svého kruhu, kde zatímco mě učily banány loupat, vyptávaly se na to, co pěstujeme v Česku, kolik vyděláváme a jak dlouhou máme pracovní dobu.

Druhý den ráno bylo na místě ještě víc lidí s více jídlem a přípravami. Procházela jsem kolem a koukala na to, jak chlapec podříznul, vyškubal, rozporcoval a osmažil kuřata, jak ona skupina žen vaří tu obří hromadu matoke a nyní škrábají brambory, jak chlapi běhají a staví stanové konstrukce. Na všechny jsem koukala a všichni koukali na mě. Po poledni nastal čas nachystat se na samotný obřad. Rodina nám rafinovaně zatajila, že pro nás mají připravený speciální úkol a to být součástí tzv. uvítacího týmu, tedy skupinou žen, které vstoupí na plac jako první, uvítají hosty a rozdají jim korsáže. Naše přítomnost pochopitelně vyvolala ve stanech pozdvižení, a jak sami mnozí účastníci řekli, muzungy v gomézech viděli zatím jen v televizi. Za chvilku se na místě objevila skupina asi třiceti mužů, přičemž všichni byli oblečeni ve stejném oděvu, tzv. kanzu, bílém hábitu až na zem. Ve skupině se nacházel i ženich, ale jeho identita musela zůstat ještě na chvilku utajená.

Co se týče ceremonie samotné, odehrávala se na prostoru mezi stany dvou svatebčanů a její průběh byl komentován v Lugandštině. Většinou jsme tedy nestíhaly sledovat, co přesně se děje a kdy má kdo být přítomný na placu. Účastníci chodili do prostřed, odpovídali moderátorovi, tancovali a účastnili se onoho zápasu kulturních tradic. Během odpoledne se postupně ukázalo, kdo je ženich a předal se obrovský balíček nevěstě, která pak napůl zatancovala a napůl královsky obešla kolečko kolem stanů. Na řadu přišli i tanečníci tradičních Ugandských tanců, kteří měli kolem pasu ovázaný kotouč s třásněmi, jehož smyslem bylo zvýraznit již tak pro Evropany nemožné třepání boků. Nejlepší však přišlo bez pochyby až na konci. Dary přináší na obřad jen hosté ženicha, které pak prezentují matce nevěsty a s napětím očekávají, zda je přijme. Pokud tak učiní, už není potřeba nic protahovat, pokud ne, manželství je utrum. Z toho důvodu se také musí zachovat a na darech si dát řádně záležet. A tady se tak také stalo. Na místo přijel doslova náklaďák, u kterého se ženichovi hosté shromáždili a vytvořili pracovní šňůru, po které si dary předávaly a skládaly je tak u noh nevěsty. Mezi spousty krabic se objevily i různé elektronické spotřebiče, lednice, gauč, křesla a mnoho dalšího. Maminka nevěsty tyto dary s nadšením přijala a ženich mohl nasadit nevěstě prsten. Tento akt byl završením celého obřadu a mohlo se přistoupit k tomu, čehož se většina celý den nemohla dočkat a tedy k jídlu a pití. Po zbytek večera se tedy již jen veselilo.

My jsme se vydaly na cestu do Kampaly, s úsměvem na tváři a s vědomím toho, že jsme se ten den staly součástí něčeho jedinečného a naprosto nezapomenutelného.  

Měsíc po návratu..

Čtvrt roku jsem strávila v Ugandě. Potom, co brácha se Samirou odletěli z Istanbulu do Amsterodamu, jsem si lehla na lavičku pod informační desku a vyhlížela, kdy se objeví číslo mého gatu. Byla jsem unavená. Poslední dny jsem moc nespala a v hlavě se mi míhaly jen různé vzpomínky na chvíle prožité v Kampale. Dívala jsem se kolem a přemýšlela, kam všichni ti lidé cestují. Za rodinou, za prací, za zážitky nebo za milovanou osobou, kterou třeba rok neviděli? Každý má svůj vlastní příběh, stejně jako já. Nikdo z těch lidí tady neví, odkud se vracím a kam cestuji, neví, co jsem během těch 4 měsíců prožila, neví to a nikdy to vědět nebudou. Ani přátelé v Česku mi nebudou rozumět, přestože bych jim pověděla každý detail, nebudou mi rozumět ani ti, kteří měli možnost zažít něco podobného, stejně jako já nebudu rozumět jim. Můj příběh je jedinečný a nepopsatelný. Je to příběh víc než jen splněného snu. Boží požehnání, dárek jen pro mě, osobní a nevysvětlitelný. Slza mi ukápla nad myšlenkou, že ten čas se už nikdy nevrátí. I když se někdy do Ugandy vrátím, už nikdy neprožiji to stejné, jako když jsem poprvé vkročila na půdu subsaharské Afriky. Dnes je to přesně měsíc od doby, kdy jsem přijela zpět do mé rodné země. A co bude teď? Když jsem se vrátila po roce z USA, začal se můj život dělit na dobu před Státy a po nich. Bude těchto pár měsíců pro mě podobnou zkušeností?

Přátelé, mám vám toho ještě spoustu co napsat. Poslední měsíc a půl jsme byly s Altynai hodně zaneprázdněné a navíc jsme měly problémy s internetem, tak jsem bohužel nemohla psát. Ale chystám se všechno ještě zpětně zreflektovat. Takže - stay tuned.

Rasta rasta

Sobota 16.8. Přes týden jsem se s kolegyní Sarah domluvila, že mě vezme ke svojí kadeřnici, aby mi udělala copánky. Musela jsem si jet předem koupit do města umělé vlasy, ze kterých se copánky vytvářejí, protože mé vlasy jsou dlouhé a ve většině salónů jsou dostupné jen krátké a černé. Slečna kadeřnice byla velmi milá a nadšená z toho, že může bělošce africké copánky naplést. Celkový proces trval asi 10h a mezitím přišlo do salónu spousta návštěv. Slečna, který spolu s Grace pracovala na mých vlasech mi mezitím vyprávěla, že chce bílého manžela, protože ti se na rozdíl od Afričanů starají o své manželky a děti. Jiná paní se mě docela ze startu zeptala na Boha a já jsem jí povídala, jak mi žehná. Také jsem jí vysvětlila situaci většiny lidí v Evropě a ona se ptala, čemu tedy věří, když nevěří v Boha. Ta paní mi v ten den byla velkým povzbuzením.
Holky mě varovaly, že naplétání copánků je bolestivou záležitostí, ale pro mě spíš bylo bolestivých 10h v salónu, což bych doma asi jen stěží podstoupila. S výsledkem jsem spokojená, snad mi po sundání nějaké vlasy na hlavě zůstanou.

Gaddáfi Mosque

Víkend 9.-10.8. jsme se rozhodly, že opět zůstaneme v Kampale. Naplánovaly jsme si takové klasické poflakování – zajít si na oběd, nakoupit dárky a pít dobrou Ugandskou kávu. Káva tady moc příznivců nemá a dokonce je i relativně těžké ji v obchodech najít a kavárnami to tady také nepraská ve švech. A když už nějakou dobrou kavárnu najdeme, tak je většinou plná bělochů. 

V neděli jsem se opět vydala na bohoslužbu do Makerere Full Gospel Church, jehož gospelovou hudbu naprosto miluji.  Pastor je navíc člověk plný pokory a jeho slov si velmi vážím. V podstatě tu církev už považuji za svůj domovský sbor v Kampale. Na oběd jsme si daly jídlo z ulice a vyrazily jsme do Gaddáfí Mosque, mešity, která se prostírá na úpatí Kampaly a z jejího kopce je vidět na celé město. Altynai měla jako muslimka vstup zdarma, což jsem považovala za diskriminaci, ale ve výsledku jsme ukecaly aspoň studentskou slevu. S holkama jsme byly oděny do muslimských šatů a vydaly jsme se prohlídku. To místo je naprosto úžasné a donutilo mě přemýšlet nad tím, jak je skvělé, že si muslimové svou víru tak opatrují a že jsou na ni hrdí. Jak to, že my jako křesťané se za svou víru kolikrát stydíme a když už se nestydíme, tak se jí mnozí rozhodně nechlubíme? A jak to, že jsou muslimové schopni modlit se minimálně 5x denně a my křesťané si stěží najdeme čas ráno nebo večer a je-li možnost, tak pár slov před jídlem?