Rasta rasta

Sobota 16.8. Přes týden jsem se s kolegyní Sarah domluvila, že mě vezme ke svojí kadeřnici, aby mi udělala copánky. Musela jsem si jet předem koupit do města umělé vlasy, ze kterých se copánky vytvářejí, protože mé vlasy jsou dlouhé a ve většině salónů jsou dostupné jen krátké a černé. Slečna kadeřnice byla velmi milá a nadšená z toho, že může bělošce africké copánky naplést. Celkový proces trval asi 10h a mezitím přišlo do salónu spousta návštěv. Slečna, který spolu s Grace pracovala na mých vlasech mi mezitím vyprávěla, že chce bílého manžela, protože ti se na rozdíl od Afričanů starají o své manželky a děti. Jiná paní se mě docela ze startu zeptala na Boha a já jsem jí povídala, jak mi žehná. Také jsem jí vysvětlila situaci většiny lidí v Evropě a ona se ptala, čemu tedy věří, když nevěří v Boha. Ta paní mi v ten den byla velkým povzbuzením.
Holky mě varovaly, že naplétání copánků je bolestivou záležitostí, ale pro mě spíš bylo bolestivých 10h v salónu, což bych doma asi jen stěží podstoupila. S výsledkem jsem spokojená, snad mi po sundání nějaké vlasy na hlavě zůstanou.

Gaddáfi Mosque

Víkend 9.-10.8. jsme se rozhodly, že opět zůstaneme v Kampale. Naplánovaly jsme si takové klasické poflakování – zajít si na oběd, nakoupit dárky a pít dobrou Ugandskou kávu. Káva tady moc příznivců nemá a dokonce je i relativně těžké ji v obchodech najít a kavárnami to tady také nepraská ve švech. A když už nějakou dobrou kavárnu najdeme, tak je většinou plná bělochů. 

V neděli jsem se opět vydala na bohoslužbu do Makerere Full Gospel Church, jehož gospelovou hudbu naprosto miluji.  Pastor je navíc člověk plný pokory a jeho slov si velmi vážím. V podstatě tu církev už považuji za svůj domovský sbor v Kampale. Na oběd jsme si daly jídlo z ulice a vyrazily jsme do Gaddáfí Mosque, mešity, která se prostírá na úpatí Kampaly a z jejího kopce je vidět na celé město. Altynai měla jako muslimka vstup zdarma, což jsem považovala za diskriminaci, ale ve výsledku jsme ukecaly aspoň studentskou slevu. S holkama jsme byly oděny do muslimských šatů a vydaly jsme se prohlídku. To místo je naprosto úžasné a donutilo mě přemýšlet nad tím, jak je skvělé, že si muslimové svou víru tak opatrují a že jsou na ni hrdí. Jak to, že my jako křesťané se za svou víru kolikrát stydíme a když už se nestydíme, tak se jí mnozí rozhodně nechlubíme? A jak to, že jsou muslimové schopni modlit se minimálně 5x denně a my křesťané si stěží najdeme čas ráno nebo večer a je-li možnost, tak pár slov před jídlem? 

Glenní návštěva z Nairobi

V neděli 3.8. jsme nadšeně očekávaly příjezd delegace našich Glenních kolegů a přátel Martina a Agnieszky, kteří jsou momentálně na stáži v Nairobi. Cesta z Keni jim autobusem trvala asi 14h a přivezli s sebou ještě Agnieszčina přítele Daniho, který je u nich momentálně na návštěvě. Odpoledne jsme byli všichni pozváni na návštěvu k další z našich kamarádek, které do Somera dochází do skupiny young mothers. Maminka Marie je švadlenka a my s Altynai jsme si u ní hned nadšeně objednaly na šaty, takže přeměření našich velikostí bylo součástí večera.

Mimo jiné jsme byli pohoštění i skvělým jídlem, zatímco jsme si povídali a sdíleli se o rozdílech našich kultur. Jako obvykle byla centrem pozornosti konverzace o náboženství. Rodina Marie se hlásí ke svědkům Jehovovým – ano i ti se nachází ve východní Africe, jako mnoho dalších věcí, které byste tady zrovna nečekali. Musím říct, že s Altynai máme celkem štěstí, že se hlásíme k nějakému náboženství, protože v Ugandě se náboženské vyznání považuje za oficiální status, ke kterému se každý musí hlásit a který je součástí všech možných dokumentů. Takže v případě, že se vás někdo zeptá, jaké vyznáváte náboženství a vy řeknete, že žádné, může si taky myslet, že jste se zbláznil. Jak jsem již zmínila v minulém příspěvku, jako muzungus máme jistou omluvu, ale mezi místními je to považováno za určitý exces. Martin se snažil mamince vysvětlit, že naši společnost ovládá nové náboženství, kterým jsou peníze.

Druhý den jsme se vydali do Somera. Martin a Aga jsou fotografové a tato činnost je také náplní jejich projektu v Nairobi. Svůj potenciál chtěli využít i v naší organizaci a proto se rozhodli uspořádat pro holky workshop a zároveň pro Somero vytvořit promo video, které bude možné v budoucnu využít k fundraisingovým aktivitám. Za záminkou mezikulturní, multidisciplinární spolupráce jsme se mohli těšit z jejich návštěvy. Až bude video hotové, určitě ho na blogu uveřejním.

Jejich návštěva byla pro mě velkým povzbuzením a odreagováním. Měli jsme možnost se sdílet se nejen o výzvách, kterým na rozvojových projektech čelíme. Každý večer jsme se chystali něco podniknout, ale většinou jsme byli po práci tak unavení, že jsme si jen uvařili jídlo a následně na balkóně hostelu. Poslední večer jsme ale nepodcenili a vyrazili s Corneliusem do jednoho z jeho oblíbených klubů. Martin s Agou mě mezitím informovali o tom, že styl, jakým se ve východní Africe tancuje, by otřásl hranicemi mnohých ve střední Evropě. Nakonec nás všechny překvapilo, jak v pohodě to v tom klubu probíhalo. Dokonce Dani se zúčastnil hry kulečníku, který bohužel nevyhrál, ale za to si získal respekt mnohých místních. Večer jsme zakončili tím, že Simone omdlela a tak jsme jeli domů. Následující den nám Martin, Aga a Dani odjeli, ale snad se mi podaří také dojet v nejbližších dnech do Nairobi.

Home visits

Na pátek prvního srpna jsme měly v Someru naplánované home visits, návštěvy domovů, tradiční postup sociální práce nejen v zemích střední Evropy. Během prvního měsíce jsme se v Someru spíš rozkoukávaly a zjišťovaly jsme, co se od nás očekává a jak tady můžeme naplnit svůj potenciál. Problém byl ten, že nám vlastně nikdo nevysvětlil, jak organizace funguje a co kdo ze zaměstnanců přesně dělá. Navíc jsme měly pocit, že pro to, co bylo popsáno, jako účel našich stáží tam není prostor. Každopádně home visits se konečně týkaly něčeho z mého oboru a tak jsem se na to řádně těšila.

Vyrazily jsme s kolegyní Sarah a se skupinou holek do jejich domovů, které se nachází ve slumových oblastech v dostupné vzdálenosti Somera. V Ugandě je povoleno mnohoženství po muže, kteří si mohou více manželek finančně dovolit, proto v některých domech naleznete více manželek nebo alespoň uslyšíte, že existují a celá ta situace ohledně toho, kolik má kdo dětí, nebo naopak kolik mají děti sourozenců, se stává komplikovanou. Proto zde není slušné se na to ptát, ale my jsme muzungu a každé podobné nedorozumění můžeme s úsměvem svést na tuto skutečnost. Během návštěvy jsme měly zjistit, kolik lidí se v domácnosti nachází, kdo je hlavou rodiny a jak mezi sebou fungují ostatní členové. V prvním domě bydlely dvě matky s dětmi a jediný syn, prvorozené dítě. Mimo jiné jsme také zjišťovaly informace o tom, proč nedokončily holky střední školu a čím by vlastně chtěly být. Důvodem tady bývá většinou nedostatek financí, který způsobí počet dětí nebo smrt některého z rodičů. Navštívily jsme celkem 3 domovy, které byly všechny situované ve slumech, což je vlastně jeden velký dům, ve kterém se nachází několik tzv. bytů, které jsou spojeny jednou střechou. Většinou má každý byt 2 pokoje – jeden, ve kterém se spí a druhý, který je společenskou místností. Naše poslední návštěva však zahrnovala jen jednu místnůstku asi 3 x 2 metry, ve které bydlela jedna slečna se svým otcem a všude kolem bylo naskládané oblečení, nádobí a spousta dalších věcí.

Škoda, že jsme neměly možnost navštívit více holek, ale i tak to byl jeden z těch nejsilnějších a nejvíce pokořujících zážitků tady.

Jeden z takových večerů..

Poslední červencové dny jsme v hostelu strávily ve společnosti příjemného pána jménem William, který pochází původně z Ugandy, ale posledních 30 let žije v USA. Se svojí manželkou se seznámil během studií na Makerere University, která se nachází v Kampale a je jednou z nejlepších univerzit v Ugandě. Hned po promoci se rozhodli začít nový život v USA, ale do Ugandy každým rokem pravidelně vrací. Jeho přítomnost nám pomohla proniknout hlouběji do Ugandské kultury.

 Upozornil nás třeba na to, že Afričani rádi komentují různé věci, které by si třeba nikdo v západním světe nedovolil zmínit. A měl pravdu – místní nemají problém upozornit vás na to, že máte nějakou špatnou pleť, nebo na to, že jste silnější postavy. Naopak se rádi ještě optají, zdali jste v poslední době jedli hodně matoke. Nemyslí to ale vůbec špatně, snaží se jen vést konverzaci, takový ten small talk. Další vtipnou skutečností je to, jak se identifikují. Když například hledáte nějakou osobu a potřebujete se někoho zeptat, kdo to je, většinou začnou s popisem barvy kůže. „Je to ten vysoký, tmavý, nebo ta světle hnědá, velká paní“, uslyšíte. William nám taky vysvětlil, že slovo „muzungu“ sice znamená běloch, ale v samotném významu slova se také ještě absurdně referuje k něčemu, co je lepší a vyspělejší. Když chcete lugandsky říci, že je něco skvělé, tak to popíšete jako bazungu. A luzungu je language of a muzungu.

Williamův odjezd z Ugandy se pomalu blížil a my jsme se s holkama rozhodly uvařit mu večeři a rozloučili jsme se se slovy, že se příště potkáme třeba v Praze nebo ve Vídni.