Středeční dýchánek

Je fajn, že jsme se s Altynai spřátelily s dvěma Rakušankama, Michi a Simone, které s námi bydlí v hostelu. Většinou spolu vaříme večeře, během kterých se můžeme sdílet o problémech Evropana ve východní Africe. Když jsme takhle ve středu dojídaly, tak se v hostelu objevil Cornelius, který je studentem místní univerzity a jedním ze stážistů v organizaci, kde holky pracují. Přišel nám nabídnout, jestli bychom s ním nechtěly jít na sešlost s jeho přáteli, kde se sdílejí o záležitostech z Bible a modlí se. Hned jsem měla ohledně takového večera podezření, protože v Ugandě naleznete spoustu pofiderních podob náboženství a podle popisu, který nám Cornelius podal, mi vůbec nebylo jasné, o co by se mohlo jednat. Ale Rakušanky nadšeně souhlasily a tak jsme vyrazily. Vlastně to byl můj úplně první den, kdy jsem vyrazila ven za tmy. Slunce tady zapadá daleko dříve, než v Evropě a většinou je již v půl osmé naprostá tma. Na místo jsme šly pěšky asi jen 15 minut, ale protože osvětlení je tady minimální, byla to docela vtipná situace. Nejen, že nebylo vidět nikoho ani nic, ale neustále jsme o něco zakopávaly a já jsem dokonce šlápla jednou nohou až po kotník do bahna. Nevím, jak to Cornelius udělal, ale sám žádný problém neměl, za to měl z našeho klopýtání o zábavu postaráno. Sešlost byla v podstatě Biblickou skupinkou, kdy na programu bylo zamyšlení se nad čtením z Bible, společné modlitby a jídlo. Musím říct, že jsem z toho večera byla nadšená. Doufala jsem, že bych mohla najít nějakou skupinku věřících lidí a najednou jsem se na takovém místě ocitla úplnou náhodou. Bůh opravdu působí v situacích, kdy to nejméně čekáme. Jsem za ten večer moc vděčná, ale holky usoudily, že už příště asi nepůjdou. Tak uvidíme.

Nový týden

V pondělí jsem se konečně vydala s Altynai do Somera. Než jsem onemocněla, tak jsem měla možnost tam být jen jedno odpoledne a celý týden plný nemoci mi to chybělo. Když jsem tam ráno dorazila, tak mě holky nadšeně vítaly a ptaly se mě, jestli už jsem zdravá. Bylo fajn slyšet od nich, že je zajímá, jak se mám, přestože mě viděly jenom jednou. Potom jsme si povídala se skupinou holek, které se nazývají „Young mothers“ a z důvodu jejich nečekaného otěhotnění nemohly dokončit střední školu. Chodí tedy studovat do Somera, aby mohly v budoucnu skrze program, který naše organizace nabízí odmaturovat. Ptaly se mě zvídavě na všechny moje piercingy a na to, co se nosí v Česku. Pak se dovolily šáhnout si na moje vlasy, a následně mi je nadšeně zapletly. Když zjistily, že jsem nezadaná, tak mi jedna slečna nabídla svého bratra. V Ugandě je také povoleno mnohoženství, ale muž se oddává více manželkám jen v případě, že si to může finančně dovolit. Ženám se to tady pochopitelně moc nelíbí, protože se muži častokrát usmyslí, že je opustí a ani jim to nedají vědět. Když jsem byla první neděli v kostele, tak do mikrofonu mluvil nějaký pán, který představoval svou manželku a křičel „She is the only one!“ She is the only one!“ a všechny ženy v modlitebně mu nadšeně tleskaly. K pondělnímu obědu jsem se konečně dočkala vytouženého Rolexu, který si pochvalovali lonští účastníci Glenu v Someru, neboli vajíčka zatočeného v kukuřičné placce chapati. S Altynai jsme se vydaly na průzkum, ale všechny místa, kde tento Rolex smažily, byly bez ohně. Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že ho zase neochutnám, když jsme potkaly holky ze Somera. Somero se nachází v oblasti, která je v jeho adrese pojmenovaná „Behind Kawempe division“. Kawempe je část Kampaly, slumová oblast a Somero je přímo na jejím okraji. Holky nás vzaly pro Rolex trochu dál do útrob slumu, za což jsem byla ráda. Vlastně nám nikdo nedoporučoval chodit tam bez někoho místního a já jsem si myslela, že to celé bude dost šokující, ale nebylo ani trochu. Přišlo mi to docela normální a dneska jsme po práci střihly cestu přes stejný úsek. Nakonec jsem se tedy dočkala Rolexu a je vážně delikátní, v úterý jsem si ho dala zase. Ale když už mluvíme o šokujících věcech ze slumu, tak nám Betty, jedna pracovnice Somera, ukázala fotku mrtvého, čerstvě porozeného mimina, kterou právě v této oblasti pořídila. 

Pokračování nemoci

Rozhodla jsem se, že pokud mi v pátek nebude pořád dobře, vydám se znova k doktorovi. Naštěstí mě den předtím navštívili 3 kolegové ze Somera a Geofrey mi slíbil, že mě tam když tak zaveze. Ve čtvrtek večer a druhý den ráno jsem měla zase teplotu 39° a tak jsme jeli. Volala jsem Geofreymu, který mě vyzvedl a zavezl mě do africké nemocnice, kde má rodinné kontakty. Tento milý fakt způsobil, že jsem na konci vyšetření nemusela nic zaplatit. Seděli jsme v čekárně asi 3 nebo 4 hodiny a stejně jako všude jinde na světě se pacienti pravidelně hádali, kdo tam byl první a kdo je další na řadě. V africké čekárně pochopitelně uvidíte věci, které nejsou v Evropě běžné a občas se tam i se svým kašlíkem cítíte blbě. Byla jsem naštvaná, že jsem už 5 dní nemocná s teplotou, protože kdyby mi ta milá paní doktorka, u které jsem zaplatila ty nehorázné peníze, dala jinou radu, než pít čaj, tak bych už byla zdravá. Když jsem došla konečně na řadu, tak se africký pan doktor podíval na moje výsledky testů, vyšetřil mě, velmi se podivoval nad tím, co tady dělám a poslal mě domů s antibiotiky. Také mi vysvětlil, že mám velmi nízkou hladinu bílých krvinek, zřejmě ze všech očkování před odjezdem a můj imunitní systém je dost slabý. Proto se moje tělo nemohlo vzpamatovat samo od sebe. V úterý jsem dobrala poslední dávku léků, už nemám teplotu, cítím se dobře a celý tento týden pracuji v Someru!

Aktualni zpravodajstvi

Na neděli jsem si naplánovala, že bych se ráda podívala do nějakého kostela. Vyhlídla jsem si jeden na naší ulici, když jsme projížděli kolem taxíkem. Dvě Rakušanky se přidaly, ale na místě jsme zjistily, že jsem si spletla čas a následující bohoslužba je lugandštině. Tak jsme se rozhodly vydat se do dalšího kostela s názvem „Makerere Gospel Church“. Makerere se jmenuje část města, kde bydlíme. Další service se konal v 11h, přičemž psáno bylo, že bude jak v angličtině, tak v lugandštině. Kostel byl veliký, a všude bylo spoustu dětí, které se s námi jako vždy zdravily. Když začal gospelový sbor zpívat, připadala jsem si jako v Sestře v akci. Všichni měli oblečený stejný hábit, písně vedl jeden zpěvák a zbytek se k němu přidával. Jako první hráli „Lord reign in me“, což byl pro mě úžasný zážitek a všichni lidi kolem skákali, tančili, tleskali a zvedali ruce. Naprostá oslava Pána Boha, jakou v česku neuvidíte. Následovalo několik dalších anglických chval, které pozvolna přešli do lugandštiny. Těžko vám tady popíšu, jak úžasné to celé bylo a jakou vděčnost a pokoru jsem při tom prožívala. Ale možná s sebou příště vezmu foťák a pokusím se to natočit. Kázání bylo v angličtině s překladem na téma „Love the God with all your heart“ a jak už samotný verš napovídá, pastor prošel snad celou Bibli. Věty pravidelně prokládal slovy „Haleluja!“, „Praise the Lord!“ a „Amen!“, k čemuž se celé shromáždění nadšeně přidávalo. Po 3h bohoslužbě jsem byla řádně vyčerpaná a navíc jsem měla pocit, že na mě začíná lézt nějaká nemoc. Vzhledem k tomu, že jsme v Kampale teprve 4 dny, jsem tento fakt odmítala přijmout. Nicméně jsem se následující den probudila s teplotou 39° a musela jsem zůstat doma. To stejné se opakovalo i den poté. Neměla jsem žádnou sílu dojít si pro nějaké jídlo a něco si nachystat. Ve středu jsem se už nemohla vyhrabat z postele a jenom jsem čekala, až mě někdo přijde vysvobodit. Celé tělo mě bolelo od šíleného kašle. Naštěstí syn majitelky našeho hostelu mě odvezl na Evropskou kliniku, kde jsem snad potkala všechny nemocné bělochy z Kampaly. Věděly jsme, že se nemůže jednat o malárii, protože ta má inkubační dobu 7 – 10 dní. Doktorka mi udělala nějaké podivné vyšetření, a aby mě řádně skásla, naordinovala mi asi milión testů. Doma bych to asi tak nehrotila, ale na rovníku se nesmí žádný kašlík podcenit. Na závěr mi doktorka řekla, že mi vlastně nic není. Všechny testy vyšly negativní a vypadá to, že mám nejspíš nějaký cestovní virus, který by měl do 3 dnů odejít. S poděkováním si vzala mých 160,000 Ugandských šilinků (přes 1000 kč) a poslala mě domů s doporučením, ať papkám vitamínky a mám pestřejší stravu. Tak snad bude lépe.

Sobotni vylet

V sobotu jsme vyrazily na Klárou doporučený výlet do pozůstatku deštného pralesa s názvem Ziika forest. Vzaly jsme s sebou ještě další 2 Rakušanky, Simone a Michi, které s námi v hostelu bydlí. Na místo jsme se vydali taxíkem neboli místní MHD. Jedná se o takový minibus, který vám zastaví, kdekoliv na něj mávnete, vyskočí z něj chlápek, nacpe vás dovnitř, i když se to už zdá být nemožným a zabouchne dveře. Do lesa jsme se vydaly vlastní pěst a kousek od vstupu byla asi 30m železná věž s mnoha stanovišti, ze kterých se daly pozorovat různé patra lesa. Byl to opravdu skvělý zážitek a viděly jsme volně žijící opice pobíhající v korunách stromů, tukany, motýly všemožných barev a spoustu dalších zvířat. Klára nám nechala vzkazík, ať koukáme pod nohy, protože tam žije mamba zelená a její kámošky, takže jsme při jakémkoliv zvláštním zvuku vyskočily a vyděšeně koukaly kolem sebe. V lese jsme strávily celé dopoledne a po obědě jsme se rozhodly vyrazit k jezeru Victoria. Po cestě jsme se trochu ztratily, ale nakonec jsme vyřízené spočinuly na pláži jezera, kde jsme strávily pár hodin. Kromě toho, že pro jídlo chodíme do supermarketu, tak ovoce a zeleninu si nejčastěji kupujeme u paní u nás v ulici, která se nás nesnaží okrást. Avokádo je tady větší než ruka a stačí ho rozkrojit a můžete si jej rovnou mazat na chleba. S babičkou doma děláme pomazánku, kde avokádo musíte pracně rozšlehat s lučinou, ale tohle je úplně jiné gusto. Stejně tak ananas, mango nebo jiné ovoce. Přála bych vám to taky zkusit.

Prvni dny v Kampale

Tak jsem konečně-konečně-konečně v Ugandě. Cesta byla úmorná. Už na letu Praha – Istanbul jsem byla šíleně unavená a chtělo se mi spát, ale samozřejmě to nešlo. V Istanbulu bylo vedro a trochu mě mrzelo, že nemám možnost se jít vyvalit na pláž, ale vize cesty do Afriky byla v té chvíli stejně lepší. Potkaly jsme se s Altynai, která letěla z Frankfurtu, a vyrazily jsme ke Gatu. Trochu jsme byly překvapené, že na let čeká většina bělochů, ale opravdu, i na palubě to tak bylo. Přece jenom, předsudky jsou předsudky. Let trval minimálně 9h, dorazily jsme do Ugandy ve 2,50 místního času (GMT +3). V Entebbe nás čekali Geofrey a Atha ze Somera a odvezli nás do Kampaly do našeho hostelu. Klára nás upozorňovala na to, jak se v Ugandě řídí, a musím potvrdit, že je to opravdu mazec. Mimo to, že Britská kolonizace tady zavedla řízení vpravo, auta na sebe najíždějí na centimetry a cpou se všude možně. Již při odpoledním shánění nezbytností jsme měly možnost zažít klasický kampalský traffic. V hostelu vypadali, že o nás neví a pan vrátný nám odmítnul otevřít bránu. Po asi 17h cestování celkem nemilá situace. Geofrey tvrdil, že naši rezervaci pravidelně kontroloval a tak vyvolával všude možně a my jsme měly možnost o pár minut později ulehnout pod moskytiéry. Odpoledne nás Geofrey vyzvedl a jeli jsme do Somera. Když jsme vjeli do centra, říkala jsem si, kam se všichni běloši z letiště poděli, byly jsme široko daleko jediní. Lidé na nás zdálky pokřikovali „Muzungu!“ a zdravili nás „Muzungu, how are you my sisters?“. Děti na nás ukazovaly, vřískaly „Muzungu!“ přibíhaly za námi, objímaly nás a smály se. My jsme je nadšeně zdravily zpátky. Cesta symbolizovala Afriku přesně tak, jak jsem si jí představovala – lidé všude na ulicích, ženy s nákladem banánů a jiných věcí na hlavě, lidé vezoucí všemožný náklad na kolech a motorkách boda-boda. Druhý den jsme přihlížely workshopu s holkama ze Somera. Když jsme se jim představily, Atha navrhnul, aby nám holky daly Ugandská jména. Mě vymyslely Namata, což v překladu znamená Mléko, čím to asi bude. Během lekce jsem viděla, jak mě neustále pozorují nějaké oči a já se samozřejmě snažila také nenápadně kouknout. Později jsme měly meeting Somero teamu, ale protože všude neustále hlučily generátory na elektřinu, neslyšely jsme s Altynai ani vlastního slova, natož něco z toho, co říkali ostatní. Vypadalo to, že jsme jediné, kdo s tím má problém a neustále jsme se na sebe nechápavě koukaly. I během dopolední lekce mi přišlo, že je kolem spousta hluku, kterého si nikdo nevšímal. V Evropě okamžitě zavíráme okna, už když kolem projedou popeláři, protože se nikdo, včetně učitele, nemůže soustředit. Ve čtvrtek jsme měly na oběd tradiční placku chapati, kterou jsem si dala s fazolemi a Altynai suverénně s masem, což okomentovala „What do I have all the medicine for?“, ale nejspíš jí po tom bylo dobře. Druhý den jsme se rozhodly zkusit něco jiného. Byla nám doporučena místní specialita matoke, uvařený banán, opět s přílohou. Požádala jsem si o něco bez masa a paní mi doporučila nějakou oříškovou přílohu. Když mi to přinesli, tak mi nadšeně vysvětlila, že se to vaří tak, že se usuší ryba, která se pak s ořechy vaří a celé se to rozmixuje. Hned mě přišla chuť – ti, co mě znají, ví, že nemůžu pozřít nic, co pochází z vody. Vysvětlila jsem jí, že jsem chtěla něco bez masa a ona mě poučila, že v Ugandě se ryby ani kuře za maso nepovažují. Dobrí vědět. Odpoledne jsme s dvěma ženami ze Somera vyrazily do školy na nějaký leadership training. Později z nich vylezlo, že se od nás očekává, že část povedeme, z čehož jsme byly překvapené a zároveň naštvané, ale rozhodly jsme se, že budeme improvizovat. Na místě nás učitel zavedl do třídy, kde sedělo asi 70 malých dětí, které na nás kulily oči. Tak jsme se představily a přesunuly jsme se k menší skupince, kde měl training probíhat. Všechno bylo fajn, s Altynai jsme mluvily o efektivní komunikaci, ale mrzelo nás, že jsme se na to nemohly řádně připravit. Ten den jsme domů došly až v 19h a byly jsme totálně vyřízené.

Leaders training at Motherland Academy School

Náš projekt

Projekt, na který do Ugandy vyrážím, nese název „Empowerment žen v　Kampale". Na každou stáž jsou vysláni 2 účastníci z 2 zemí, většinou se jedná o kombinace zemí ČR + Německo, ČR + Estonsko, Německo + Estonsko, Slovensko + Německo. Potom, co jsem zjistila, že jsem byla vybrána, netrpělivě jsem vyčkávala, kdo bude mým tandem partnerem. Nakonec jedeme společně s Altynai, slečnou původem z Kyrgystánu, ale žijící v Německu, která má narozeniny hned den po mě, ale je o rok mladší. Náš projekt má následující popis, cituji: Kawepme je část hlavního města Ugandy, Kampaly a nachází se nedaleko centra města. V této oblasti dominují sociální problémy jako to, že většina mladých lidí nechodí do školy. Organizace „Somero Uganda“ provozuje centrum mládeže s cílem oslovit místní mladé lidi skrze koncept peer vzdělávání. Hlavní pozornost je soustředěna na práci s mladými ženami, kterým nabízí lekce práce na počítači, hodiny čtení, vedení a pomoc při výběru budoucího zaměstnání. Somero nabízí stipendia a lekce potřebných dovedností pro samostatný život. Organizace nabízí také podporu související se zdravím a psychosociálním poradenstvím, přičemž se do práce snaží zahrnout celou komunitu. Účastníci budou pracovat s mladými ženami v Someru, kde pomohou vytvořit dlouhodobou finanční strategii organizace a budou se podílet na každodenních aktivitách, jako jsou IT kurzy, evaluace projektů, dokumentace a kurzy zdravotního vzdělávání. Během léta bude také příležitost využít vlastní nápady a organizovat své aktivity.Glen team by se měl skládat z dvou účastníků z Česka a Německa s různými schopnostmi – první z nich by měl mít znalosti z ekonomie, podnikání, managementu nebo financí. Druhý účastník by měl být zkušený v sociální práci, práci s mládeží, poradenství a vzdělávání. Očekává se rovněž kreativita a zájem o plánování a vytváření nových aktivit. Ugandský tým nakonec tvoříme já a Altynai, která v Německu studuje ekonomii a mezinárodní management a má již mnoho zkušeností s prací s mladými ženami a v organizování workshopů. Jako správný analytik je daleko více zorganizovaná, než já, což si myslím, že by mi mohlo vyhovovat.Naše přípravy, které trvaly asi poslední 2 měsíce, zahrnovaly zakoupit letenku, zaslat pas s žádostí o vízum na Ugandskou ambasádu do Berlína a nechat se naočkovat. Mezi vakcínami, které jsou na cestu do Východní Afriky doporučovány, najdete žloutenky A i B, očkování proti meningokoku, žluté zimnici, břišnímu tyfu a případně vzteklině. Já jsem začala obnovením vakcíny proti tetanu, přičemž jsem podstoupila kombinovanou dávku s názvem Boostrix, která zahrnuje nejen vakcínu proti tetanu, ale také proti záškrtu a černému kašli. Dále mě čekala žlutá zimnice, po měsíci 3 dávky očkování proti vzteklině a na závěr vakcína proti břišnímu tyfu. Injekce proti vzteklině je doplňková, ale vzhledem k tomu, že se jedná o 100% smrtelné onemocnění, tak mi byla doporučena. Nemocí bývají nakaženi nejen psi, ale také opice, myši, krysy, a pokud si dávku po roce obnovíte, tak je platná na dalších 5 let, což je pro cestovatele velice výhodná skutečnost. Poslední 2 měsíce jsme také absolvovaly 2 týdenní Glenní semináře, kde jsme se na stáž připravovali v menších skupinkách, tzv. tutoriálech, ale zároveň jsme diskutovali různé globální problémy. Mluvili jsme o post-koloniální perspektivě na dobrovolnictví, o generových a rasových stereotypech, migraci, probrali jsme tzv. code of conduct, který se týká toho, co chceme, aby např. naše fotografie říkaly okolí o životě v rozvojových zemích. Na druhém semináři jsme se také více učili o aktivitách globálního vzdělávání, které chceme po příjezdu ze stáží organizovat.

Uganda participants 2014

　

Vyberko

Předtím, než začnu vyprávět o tom, jaké to v Ugandě je, jsem vám chtěla ještě napsat něco o tom, jak probíhalo výběrové řízení do programu Glen. Otázka je, jestli vás to bude zajímat, ale myslím si, že hlavně budoucím účastníkům to bodne. Potom, co jsem odeslala přihlášku, životopis, motivační dopis a 3 dokumenty (doporučující dopis nebo osvědčení), mi bylo oznámeno, že postupuju do dalšího kola výběrového řízení. To spočívalo v celo-víkendovém pobytu v Praze. Nikdo z nás nevěděl, co od toho čekat, bylo nám sděleno jen pár informací a mezi nimi to, že s sebou máme přinést něco na první večeři. Upekla jsem cheescake, což byl základ úspěchu. Na Klamovce nás bylo asi 30, všichni mluvili o projektech a bylo vidět, že všem jde moc o to, aby se na stáž dostali. Stáží je 7 a na každou se vybírá jen 1 účastník, přičemž celkově se do programu můžete přihlásit jen třikrát. Byla jsem rozhodnutá ukázat, že jsem nejlepším kandidátem na stáž do Ugandy. Potom, co jsem se však s pár lidmi seznámila, jsem zjistila, že moje dosavadní zkušenosti jako roční studium v USA, 2 service projekty v Makedonii, jeden training v Arménii a asi 4 letá pracovní zkušenost s mladými lidmi v Young Life vedle ostatních účastníků nic neznamenají. Byla jsem tam jedna z nejmladších, většině uchazečům bylo asi 26, 27 a více. Spousta z nich již studovala doktorát, uměla spoustu jazyků a měla dost zkušeností s projekty v zahraničí. Většina účastníků byla také rozhodnutá na zahraniční stáž stoprocentně jet a měli již domluvenou například Evropskou dobrovolnou službu v případě, že jim Glen nevyjde. Já jsem tak nějak tajně doufala, že by Uganda mohla vyjít a nic dalšího jsem si nezorganizovala a v tu chvíli jsem trochu panikařila. Na cokoliv dalšího již bylo pozdě, tyto plány se musí dělat minimálně rok dopředu. Rozhodla jsem se, že se budu soustředit na sebe a výběrko si užiju. Celý víkend jsme v podstatě hráli různé hry – měli jsme například postavit v teamu auto z papíru a pak jsme s ním venku nesmyslně závodili nebo jsme měli na stropě přivázané vajíčko a pomocí různého materiálu jsme ho měli dostat na zem bez pomoci tak, aby se nerozbilo. Nebo jsme měli modelové příklady problémů ze stáží a měli jsme odpovídat na to, jak bychom v dané situaci reagovali. Výběrová komise nás celou dobu pozorovala a zapisovala si různé poznámky. Ze začátku jsem řešila jak se mám chovat a kdy mluvit, jestli vůbec, ale pak jsem se na to vykašlala. S některými uchazeči jsem si skvěle rozuměla a právě mezi nimi je taky většina účastníků českého Glenu 2014. V průběhu víkendu také dorazili účastníci loňského ročníku a já ihned vyrazila za Klárou, která byla právě v Ugandě. Celkově jsme byly asi 4, které jsme na tento projekt chtěly jet. Na závěr nás čekal ještě osobní pohovor o celkové motivaci a plánech souvisejících s Glenenem a dál nám nezbývalo nic, než několik týdnů čekat na výsledky. Nakonec se ukázalo, že program funguje tak, že se vyberou vhodní účastníci pro program globálního vzdělávání a těm se pak stáže přiřadí. Já jsem měla velké štěstí, protože jsem se přesně dostala tam, kam jsem chtěla a jen díky Bohu vyrážím do Ugandy!

Čeští účastníci programu GLEN v roce 2014 !